Potřebujete nové triko nebo džíny? S velkou pravděpodobností jsou vyrobeny v jedné z nejchudších zemí světa. Polský reportér Marek Rabij navštívil Bangladéš, aby pátral po pracovních a životních podmínkách v textilkách.
V knize Život na míru (vydal Absynt, čes.) odhaluje, že ani po katastrofě v roce 2013, kdy se v Dháce zhroutila osmipatrová textilní továrna a v troskách pohřbila stovky lidí, to není lepší. Proč má lidský život menší cenu než jedno triko?
Ve své knize Život na míru jste přinesla pohled přímo do továren v Bangladéši, kde se vyrábí většina triček či kalhot, které si běžně kupujeme a nosíme v celé Evropě. Co vás podnítilo podniknout takovou cestu?
Prvním důvodem byla katastrofa v Rana Plaza, která přitáhla pozornost celého světa. Dříve jsem se profesionálně zabýval problematikou outsourcingu (přenos výroby či služeb do jiných zemí, využívání externích zdrojů) v Asii, ale spíše v technologickém odvětví, při výrobě počítačů, mobilních telefonů. Na začátku nového století to bylo důležité téma. Když se v roce 2013 zřítila Rana Plaza, toto odvětví již bylo stabilní a předvídatelné a v té době jsem se už začal zajímat o jiné fragmenty světové ekonomiky, o samotnou globalizaci a outsourcing výroby do států chudého jihu. Byl to tedy přirozený směr mého pátrání. Katastrofa v Rana Plaza tento můj zájem ještě prohloubila.
Jaké místo má textilní průmysl v Bangladéši na světovém trhu?
Podíl Bangladéše na světovém trhu s textilem je na úrovni 30 %, mnohem větším výrobcem oděvů je v tuto chvíli Čína. Bangladéš je však specifický v tom, že není na světě země, jejíž ekonomika by byla tak závislá na jednom jediném odvětví. Podíváme-li se na podíl výroby oděvů na exportu, tak je to v současnosti 90 % a možná i více. Nelze si představit současný Bangladéš a jeho ekonomiku bez oděvního průmyslu. Je to první odvětví, které se tam zdomácnělo, přineslo moderní způsob řízení byznysu a moderní technologie a masivní investice, díky kterým stát začal reálně vydělávat. Připomeňme, že mluvíme o jednom z nejchudších států na světě.
Marek Rabij: Život na mieruFoto: Absynt
Jako reportér jste mluvili s lidmi, kteří jsou v textilních továrnách zaměstnáni. Například Džemima všívá rukávy do triček. Každou hodinu musí sešít 120 kusů, dva kusy za minutu, 960 za den. Jak se vám svěřila, mnohé dívky při práci odpadají nebo se jim stane úraz. Co vás nejvíce šokovalo na pracovních podmínkách v bangladéšských textilkách?
Musím se soustředit, mám-li odpovědět. Největší šok pro mě představovala absolutní disharmonie mezi mými očekáváními a tím, co jsem na místě uviděl. Do Bangladéše jsem přicestoval s hlavou plnou představ, které kreovaly obrazy Manchesteru v 19. století a obrazy, které Naomi Klein popsala ve své slavné knize No logo, která se věnuje oděvnímu průmyslu, jen vznikla na přelomu století. Přímo na místě jsem viděl, že realita nemá nic společného s našimi představami o oděvních továrnách jako levných manufakturách na okraji džungle, což vypadají jako kulisy z filmů zobrazujících 19. století.
Dostat se přímo do továrny nebylo snadné…
Pamatuji si, jak jsme přišli do první fabriky a hledali jsme, kdo vyrábí pro polské společnosti. Samozřejmě, nechtěli nás tam pustit, jednu za druhou nám zamítaly žádosti o návštěvu, často pro absurdní důvody, ale když se to konečně podařilo a stál jsem na místě, továrna se v ničem zásadním ve vzhledu a organizaci nelišila od továren, které jsem viděl v Evropě. Dokonce jsem měl v hlavě obrazy čínských továren, kde jsem se o toto téma začal zajímat, a zdálo se mi, že v Číně je situace podstatně horší.
Váš první dojem byl tedy dobrý – co přišlo potom?
Fabriky v Bangladéši mi připadaly poměrně čisté, hodně prostoru, vzduchu a světla. Teprve později, když jsem se do tématu zahloubil, jsem odhalil nedostatky a hrozby v organizaci práce, skryté problémy s bezpečností práce. Výroba je zorganizována tak, aby při požáru jako první mohli evakuovat zboží, lidé – zaměstnanci – přijdou na řadu až později. Výrobek má větší hodnotu než lidský život. Elektroinstalace je na povrchu natřená, ale ve skutečnosti je přerezivělá, a to si nevšimnete, pokud na místě nestrávíte několik hodin. Takže obal vypadal velmi atraktivní a potřeboval jsem čas, abych odhalil, kde se skrývají skutečné problémy. Když mi to došlo, s pomocí jiných lidí, kteří se v tematice orientovali, až tehdy jsem přežil šok. Uvědomil jsem si, jak moc machiavelisticky je oděvní průmysl zorganizován a jak efektivně ukrývá své hrozby.
Řekl jste, že člověku se nechce uvěřit, že je to až tak špatné. V čem je příčina takového žalostného postavení lidí v této části světa?
Tip redakce: Baví Vás zajímavé čtení? Aktuality, zajímavosti a mnoho dalšího naleznete na webu primainspirace v kategorii nezařazené.
