Co dokáže řeka, když se svobodně nadechne?

- Komerční sdělení -brilantní

Voda je život. Je místo, jedno z posledních ve střední Evropě, kde to lze opravdu pochopit. Mezi Bratislavou a Vídní, na Dunaji v Národním parku Donau-Auen. Podejdeme ke gigantickému topolu. Kolik asi může mít let? Určitě přežil věky, celá lidská pokolení. „Ale kde, má asi 60,“ zasměje se rangerka Christiane Mair. Úžas střídá zděšení, když si uvědomíme, jak hluboko jsme podcenili řeku. Dlouho hledíme na „mladého“ velikána, napumpovaného neuvěřitelnou silou Dunaje. Od této síly jsme zemi postupně odpojovali. Umíme ji znovu připojit.

Síla říční země je v dynamice.
Do pulzujícího srdce národního parku kráčíme po kobercích obrovských sněženek. Do hlíny se zabodávají liány. Ze země šlehají stromiště, teče jimi ohromná energie, až jejich kůra praská, kmeny se rozlamují a ztěžka padají do bažiny. Půda se vzdouvá, obloha se otevírá a přes mezeru tryská svit a okamžitě vytahuje ze země vrby, olše. Nic z toho zde téměř před 30 lety nemělo být. Měla zde vyrůst přehrada.

Kdo chtěl národní park? Domácí určitě ne.
V 80. letech 20. století probíhala v Rakousku velká diskuse o tom, co udělat s Hainburským lužním lesem – dunajskou džunglí na hranici komunismu, železné opony. Spustil se masivní lobbing za postavení mamuté přehrady, podobné Gabčíkovu-Nagymarosu.

Ale v roce 1984 aktivisté obsadili říční břehy, aby zastavili přípravné práce. Zakrátko sem proudily tisíce lidí z celého Rakouska, aby podpořily protest proti vodní elektrárně. „A právě toto byl jeden ze základních kamenů Národního parku Donau-Auen,“ říká Christian Baumgartner, vedoucí odboru přírody a vědy na správě národního parku.

Ale co na to místní? Nechtěli ani elektrárnu, ani národní park. Chtěli, aby to zůstalo, jak je.

A tak i prohlášení národního parku doprovázely další protesty. Ochránci, nemáme vás rádi! Jděte domů! To bylo asi před 25 lety. Jak se to podařilo změnit? Šedivý Baumgartner si přetře oči a zhluboka se nadechne. Šířily se příběhy o tom, jak národní park zničí život v regionu. Lidé věřili, že se nebudou moci pohybovat po území národního parku, všechno bude zavřeno jako ve vitríně. „A byl tu ještě druhý problém. Obava, že sem začnou proudit cizinci.“ Ne Afghánci, Ukrajinci. Lidé z Vídně! Nechceme městské lidi, nepotřebujeme je.

Dnes národní park ročně navštíví 1,5 až 2 miliony lidí. A nejen z Vídně. „Místní najednou pochopili, že jim mohou něco nabídnout. Přineslo to komerční příležitosti pro region.“ Týká se to však zejména oblasti pod Vídní (Lobau), v odlehlejších částech k velkým změnám nedošlo. Penzionů je stále jen pár, ráz vesnic se nezměnil. Ale na každé webstránce je vidět, jak všichni propagují blízkost národního parku.

Národní park se vyplatí více než přehrada
„Stát si dal vypracovat ekonomickou analýzu, což je pro něj výhodnější. Postavit hydroelektrárnu nebo zřídit národní park? Jednoznačně vyšlo, že se více vyplatí národní park,“ přízvukuje Baumgartner. Jeden z výpočtů zněl, že pokud by se jen na 20 procent naplnila očekávaná návštěvnost, už tehdy by národní park vydělával pro stát více než vodní dílo. V roce 1996 vyšla k tomu ve vědeckém časopise Ecological Economics studia od Michaela Kosze z Technické univerzity ve Vídni. Je třeba dodat, že analýza ukázala, že bez započtení ekoslužeb by se vyplatila přehrada. Po započtení ekoslužeb se však národní park vyplatí více.

Rostou zde takové gigantické stromy.
Pracuje zde asi 40 rangerů. Nejsou to jen strážci, ale také průvodci. O placené exkurze má každoročně zájem asi 10 tisíc lidí. Například tříhodinový doprovod na lodi pro 10 lidí stojí 250 eur. Vídeňské školy mají prohlídky zdarma, hradí jim to magistrát. Proč? Město má eminentní zájem, aby jeho obyvatelé znali význam přírody pro společnost, zní odpověď.

Sledujeme nejmohutnější středoevropskou dálnici. Remorkér za remorkérem tlačí proti proudu desítky kamionů najednou. Utrácejí lodě s desítkami výletníků.

Objevila se naléhavá otázka – má být i Dunaj, rušná dopravní tepna, součástí národního parku?

Vodohospodáři zvolili divokou řeku!
Šlo o logický a naprosto racionální návrh – vyjmout veletek z chráněného území. Ale stalo se něco pozoruhodného. „Tehdejší ředitel via donau (rakouský vodohospodářský podnik, jehož úkolem je spravovat dunajskou vodní cestu) řekl – chci, aby byl Dunaj součástí národního parku. Stát potřebuje dobře fungující vodohospodářský podnik. A takové řešení by garantovalo, že bude mít budoucnost,“ usmívá se Baumgartner.

Nechápeme. Jak si mohou vodohospodáři přát pracovat s nekontrolovanou divokou řekou? Právě z tohoto důvodu! Ve volně tekoucí řece mají mnohem více práce. Je větší výzvou spravovat dynamické, pulzující těleso. Vyžaduje to náročný výzkum, více lidského kapitálu.

- Reklama -zpravy
- Komerční sdělení -pr článek

Redakce doporučuje

Články autora